Jednou ježek při sbírání jahod a hub zabloudil hluboko do lesa. Sluníčko jasně svítilo a ptáci radostně zpívali své zvonivé písně. Ježek se kochal přírodou, vdechoval vůni jarních květin a trav. Lehl si na mýtině v lese a trochu zdříml.
Ježek se probudil, když ucítil kapky deště na svém obličeji. Na okamžik znejistěl a když pochopil, že začalo pršet, začal se spěšně sbírat a běžet směrem k domovu. Ale neuběhl ani pár metrů, když se na les spustil silný liják. Blesky se blýskaly a silný vítr cloumal stromy a pohyboval větvemi ležícími u kořenů stromů. Na okamžik si ježek pomyslel, že je ztracený, vždyť do své nory má daleko a v takové bouři asi dlouho nevydrží.
„Jsem ztracený,“ řekl zklamaně nahlas ježek a zvedl hlavu k nebi.
„Proč to?“ řekl vedle stojící smrk a vesele zamával větvemi.
„V takové bouři úplně promoknu a můžu onemocnět!“
„Déšť je dobrý,“ řekl smrk, „v dešti se celý les může dosyta napít vody. Voda je život. Ale jestli se bojíš, můžeš se schovat pod mými větvemi. Ochráním tě,“ nabídl smrk a ježek rychle zaběhl až ke kmeni smrku a pocítil, jak je pod větvemi smrku klidněji a sucho.
Déšť skončil a znovu vysvitlo slunce. Ježek poděkoval smrku za nádherné hodiny společného povídání, které spolu strávili. Mluvili o mnoha věcech, o všem a o ničem zároveň. Rozloučili se a ježek šel šťastný a zdravý domů.
Spřátelili se a ježek začal často chodit hluboko do lesa, aby pozdravil a trochu si popovídal se smrkem.
Přišlo léto a horké dny vystřídaly jarní deště. Už mnoho týdnů nepršelo a když ježek přišel ke smrku, viděl, jak je jeho unavený a vyčerpaný přítel bez vody smutný.
„Už mnoho týdnů jsem nepil vodu, asi už ani neochutnám chuť vody. My stromy bez vody usycháme a přestáváme žít,“ s námahou pronesl smrk a se skloněnou hlavou spustil své větve.
„Pomůžu ti,“ řekl ježek a utekl.
Za půl hodiny se ježek vrátil a přinesl v tlamě doušek vody. Nalil tu vodu přímo na kořeny a smrk pocítil malou úlevu.
„Děkuji ti, milý příteli, je mi lépe, ale to mě nezachrání, potřebuji více vody, náš les potřebuje déšť!“
Ale ježek znovu běžel k řece a přinesl nový doušek vody. A pak ještě jeden a ještě, a ještě. Den za dnem ježek nosil vodu milému příteli. Stále častěji potkával uschlé stromy a to mu dodávalo sílu. Ježek celý den nosil jen malé doušky vody, ale jeho smrk s ním zůstával dál.
Když jednou zase šel s plnou tlamou vody, ucítil, jak se něco dotklo jeho hlavy. Zvedl hlavu a uviděl kapky vody letící k němu. Pocit radosti ho celého naplnil. Radostně běžel ke smrku. Ten stál se zvednutými větvemi a chytal každou kapku vzácné vláhy. Když ježka uviděl, smrk se na něj usmál a on se usmíval na oplátku.
Mnoho stromů to léto uschlo. Ale ne smrk, protože mu ježek tak usilovně nosil vodu. Přátelili se ještě mnoho let a smrk se stal nejvyšším a nejsilnějším v lese. Takoví jsou, tihle bodlinatí přátelé.
