Jednoho rána se malý medvídek probudil brzy a hned pomyslel na jídlo.
„Bude to kaše!“ pomyslel si a než maminka medvědice stačila otevřít oči, už po ní lezl a jemně, ale naléhavě říkal:
„Mami, chci kaši! Kaši, prosím! Už mě bolí bříško! Mám hlad!“
„Samozřejmě, samozřejmě. Všechno bude, jen mě nech chvíli se probudit,“ odpověděla medvědice.
Protřela si oči, umyla své mohutné tlapy a pomalým, ale jistým krokem se vydala pryč.
„Kaše, tak kaše,“ pomyslela si a zamířila k nejbližšímu poli, aby nasbírala zlaté klasy na kaši.
Na poli si pečlivě vybírala ty největší a nejzralejší klasy – našla pšenici, žito a ještě pár klasů, které ani nepoznávala.
Najednou uslyšela tenký hlásek, který ji zdvořile pozdravil:
„Dobrý den, krásná medvědice!“
„Dobrý den,“ odpověděla překvapeně a začala se rozhlížet, kdo na ni promluvil.
„Tady jsem!“ ozval se hlásek znovu a medvědice konečně zahlédla vysoký, štíhlý klas, který stál přímo před ní.
„Aha, to jsi ty,“ řekla a už se chtěla otočit k ostatním klasům.
„Ano, to jsem já – ten nejlepší a nejzdravější klas na celém poli!“ řekl klas hrdě a tak se narovnal, že byl vyšší než všichni okolo.
„A co je na tobě tak zvláštního?“ zeptala se medvědice zvědavě.
„Jsem přece klas na krupičnou kaši! Z mých zrnek se připravuje ta nejchutnější a nejjemnější kaše na světě! Je sladká, lahodná a zdravá!“
„Nikdy jsem o takové kaši neslyšela,“ přiznala medvědice. „Podle mě jsi obyčejná pšenice. Pšeničnou kaši znám, ale ta není nijak výjimečná.“
„Ale krupičnou kaši jste ještě nikdy neochutnala! Vezměte si mě domů, namelte moje zrnka, uvařte je v mléce a přidejte lžíci medu. Uvidíte, že budete šťastná!“
Medvědice se na klas podívala. Mluvil tak přesvědčivě a díval se jí přímo do očí s takovou odvahou, že se rozhodla vzít ho s sebou domů.
Doma pečlivě namlela zrnka, přidala mléko a med a uvařila kaši přesně podle rady klasu. Jakmile trochu vychladla, podala ji medvídkovi.
„Mami, ta kaše je nádherně bílá, jemná a tak lahodná! Co je to za kaši?“ ptal se medvídek nadšeně a radostně objal maminku.
„To je krupičná kaše,“ odpověděla medvědice. „Dárek od klasu z pole.“
„Mami, já bych si přál být tak bílý a hebký jako tahle kaše!“ řekl medvídek, zatímco si pochutnával a olizoval lžičku.
Od toho dne nemohl zapomenout na svůj sen – být bílý jako jeho oblíbená kaše. A tak se jednoho dne vydal daleko na sever, do krajiny plné sněhu a ledu, aby se stal stejně bílým jako krupičná kaše.
A tak na světě vznikli lední medvědi – milovníci sněhu a krupičné kaše.