Byl krásný teplý večer.
Na nebi se jedna po druhé začínaly rozsvěcet hvězdy. Všichni se chystali zachumlat do svých teplých peřinek, ale někde daleko, daleko, zběsile mávající svými křidélky, letěl domů malý motýlek. Tak moc se těšil, až dorazí domů a společně se svou rodinou přivítá nádherný západ slunce…
Ale slunce už zapadlo a nezbylo mu nic jiného, než strávit noc na jednom z listů velkého a mohutného stromu, který mu stál v cestě.
– Kdo jsi? – ozval se najednou hlas z hustoty větví a listí…
– Já jsem motýl, – přiznal malý motýlek a snažil se něco zahlédnout, ale tma a listy mu nedávaly nejmenší šanci.
– A kdo jsi ty? S kým mluvím? – řekl motýlek a otočil hlavu tím směrem – a najednou uviděl jasné světélko vedle sebe.
– Já jsem světluška! – hrdě odpovědělo světélko a v mžiku obletělo motýlka dokola. Jeho jasné světlo motýlka okamžitě uklidnilo – byl totiž sám, moc chtěl domů, ale ve tmě neviděl ani na krok.
– Proč tu tak pozdě sedíš sám na našem stromě? Neměl bys být doma?
– Já bych moc chtěl být doma, – tiše a smutně odpověděl motýlek, – ale tak jsem se nechal unést pozorováním lučních květin a kvetoucích stromů, že jsem si ani nevšiml, jak se začalo stmívat. Odletěl jsem daleko od domova a nestihl se vrátit… a v téhle tmě nevidím, kudy letět…
– To nevadí, – řekla světluška, – já a moji bratři ti můžeme pomoct. Počkej tu chviličku! – vyhrkla rychle světluška a zmizela za listím.
Vzduch znovu zahalila tma. Začalo se ochlazovat a motýlek se víc přitiskl k lístku, zabalil nožky a přemýšlel, co asi dělají jeho blízcí a jestli se o něj bojí. Vdechoval čerstvý noční vzduch a najednou uslyšel hluk… bylo to bzučení nebo zvuk letadla? Hluk sílil a motýlek se začal bát… a najednou uviděl jasné, jasné klubko světla, které se k němu přibližovalo, bylo čím dál hlasitější a zářivější. A pak uviděl, že to není žádné letadlo ani klubko světla – to přilétali bratři světlušky.
– A tady jsme! – radostně zvolala světluška a ukázala ručkou na zářící světlo.
Bylo jich tolik, že listy, větve stromu i tráva dole byly hned vidět. Motýlek měl takovou radost, že ve světle poznal strom, na kterém seděl, a uvědomil si, že je vlastně blízko domova.
– Jsem tak šťastný! – zvolal motýlek. – Je tu tak světlo, jako ve dne!
– Poletíme nad trávou a posvítíme ti na cestu! Kudy máš letět? – zeptala se světluška, když pomalu klesala ke trávě.
– Bydlím na druhém konci pole, u štíhlé břízy. Jestli víte, kde to je, pak už nic víc nepotřebuji! – radostně zvolal motýlek. Vyskočil na nožky a rychle začal mávat křidélky.
– Víme, a dovedeme tě tam!
Světlušky se seřadily do rovných řad a pomalu letěly přes pole ke štíhlé bříze. Motýlek letěl s nimi a obdivoval světélka kolem sebe. Bylo to tak krásné a úžasné, až se mu tajil dech. A tu… motýlek uviděl svou břízku, lístky se pohupovaly ve slabém vánku – a bylo mu tak příjemně, když celá jeho rodina letěla radostně naproti…
Všichni se objali a radovali se z tak nádherného večera.
– Děkujeme vám, drazí světlušky, – poděkovali motýlci slušně, – jste úžasní přátelé!
Pak si všichni společně lehli do svých postýlek a tvrdě usnuli, šťastní z tak dobré a krásné noci. Na nebi už svítily všechny hvězdy… a měsíc svítil s nimi. A světlušky měly radost, že také mohou osvětlovat cestu všem, kteří to potřebují.
Věnováno světluškám 🙂
